Mlle Lenormand, autorka velmi oblíbených věštěckých karet je pozoruhodnou ženou žijící pohnutým životem ve významné a bouřlivé historické epoše Francie. O jejím životě zůstalo mnoho svěděctví, jednak z pera jí samé, neboť napsala vlastní životopis, ale protože byla ve své době svým způsobem celebritou, zůstala nám o ní dochovaná svěděctví i od jiných osob. Často ne zcela lichotivá. Dnes těžko můžeme rozlišit, co jsou fámy a co skutečnost, jedno je ale jisté. Zcela určitě to byla žena, které "nic lidského nebylo cizí".
Lenormand vykládací karty
17. 1. 2009
5, rue de Tournon (ulice Tournon , číslo popisné 5)
Tato malá pařížská ulička plná šarmu, půvabně se zdvihající od ulice Seine až k Lucemburskému paláci, skrývá staré tajemné sídlo, kde přebývaly, během jeho dlouhé historie, mnohé pitoreskní osobnosti.
Slavný mág Cagliostro, zapletený do všech dvorních intrik, zde mnohokrát našel diskrétní útočiště, během 80.let 18.st, během kterých byl podezříván, že se zapletl do špinavé aféry „Královnin náhrdelník“.
Říká se, že to bylo zde, v podzemí, které spojovalo zdejší přední část paláce Concini s Lucemburským palácem, kde mág potkal hraběte ze Saint-Germain a Franze Antona Mesmera s kterými navázal tajné okultní spojení.
Novinář Jacques Hébert, jedna z nejvíce neblahých osobností revoluce, který řídil obávaný „Père Duchesne“, zde sídlil až do roku 1792.
Poté od 1797 do 1840 zdejší přízemí obývala slavná extrajasnovidná Marie-Anna Adélaïda Lenormandová, poté co nějaký čas bydlela v čísle popisném 9 v téže ulici.
Jacques Yonnet upřesňuje, že si toto sídlo nevybrala náhodně. Za pomoci kyvadla objevila tajný průchod spojující sklep čísla 5 v ulici Tournon s ohromnou sítí podzemních chodeb starých domů, které dovolovaly utéct v těchto neklidných časech před nebezpečím revolucionářů nebo před policejními pátračkami, proto se rozhodla, že se usadí v této budově.
Marie-Anne Adélaïde Lenormand
Příběh slečny Lenormandové, dcery aleçonského soukeníka, je udivující z několika důvodů.
Narozena 1772, již jako maličká vstoupila do Královského kláštera benediktýnských paní svého rodného města, kde na sebe upozornila už od nejranějšího věku svou planoucí představivostí a kuriozním talentem k věštectví. Ve věku 7 let už věštila osud sestrám a když byla abatyše kláštera sesazena, malá Marie-Anna oznámila, koho z Livardie jmenují na její místo.
Toto proroctví bylo brzy potvrzeno jmenováním, které král schválil!
Kolem 1787 byla zaměstnána ve městě coby krejčovská učednice. Dospívající dívka začala věštit z karet všem kolem sebe a získala si pořádnou proslulost.
Nedržíc se na místě, vědoma si svého půvabu a talentu, se dívka vydala k Paříži, kam se dostala na konci 80. let. Uchytila se coby prodavačka v jednom chudém obchodě v ulici Honoré-Chevalier, a znovu se začala věnovat předpovídání a věštění z karet. Všiml si jí Amerval de la Saussott, krásný šlechtic, milovník svěžích tvářiček a mladá dívka se odevzdala jeho ochraně.
Žila nějaký čas u něj a aby umlčela pomluvy, oficiálně zastávala místo „předčitatelky“.
Během Hrůzovlády
V roce 1793, za plné „Hrůzovlády“, Sans-Culottovci (=revolucionáři) přišli zatknout jejího ochránce, aby ho gilotinovali. Marie-Anna prchla a unikajíc „šťáře“ našla útočiště v jednom zařízeném bytě blízko královského paláce, kde se setkala s paní Gilbertovou, šikovnou kartářkou, spouštějící se s jistým Flammermontem, pekařským synkem.
Oni tři spojili své talenty. Přestrojená za věštkyni, italku nebo cikánku, krásná Marie-Anna předpovídala boudoucnost, Gilbertová věštila z karet, zatímco Flammermont rozdával prospekty a dělal reklamu u obchodníků ve čtvrti.
Nitky řemesla
Za několik měsíců se slečna Lenormandová naučila tahat za nitky v řemesle a cítíc se víc nadaná než její společníci, začala na "vlastní triko". Otevřela si pracovnu veřejné písařky, aby jí poskytla zástěrku pro její okrajové činnosti.
Nejdříve byla nájemnicí v čísle 9 v ulici Tournon, poté v čísle 5 a sídlila zde skoro půlstoletí, přijímajíc početnou klientelu. V několika letech sem Marie-Anna přitáhla všechny, kteří v hlavním městě něco znamenali, počínaje revolucionářskou smetánkou a třídou novozbohatlíků, kteří se seskupovali kolem rodící se moci. Přijala malíře Davida, Robespierra, Saint-Justa, Marata, Talliena, Talmu, Garata a mnohé další, stejně tak jako jejich milenky a družky.
Josefínina důvěrnice
Ale její opravdové štěstí počalo až když se přimkla k okouzlující Josefíně Tascher de la Pagerie, komtese de Beauharnais, která se bez ní brzy nemohla obejít a konzultovala s ní všechno.
Velmi šikovná v dokonalé lstivosti, používajíc zázrak svého instinktu věštkyně aniž by opomenula zbraně svádění a galantnosti, uměla slečna Lenormandová využít všech důvěrností zachycených „na polštáři“ a za svým spiritistickým stolkem. Naivita a důvěřivost jejích slavných klientů jí snadno dovolily zlákat tím další a přesvědčit je o svém jasnozřivém nadání.
Nadaná a vzdělaná užívala všechny techniky věštění a v případě potřeby vymýšlela nové. Ovládla metody pana Alliettiho, studovala staré čarodějnického knihy, obírala se Bontempsovou a slečnou Cruzolsovou, zručně zacházela s kartami, četla z čar ruky nebo z kávové sedliny, dívala se do roztaveného olova, rtuti, vaječných bílků vhozených do čisté vody, rozbitých zrcadel, krystalů kamene nebo rozfoukaného popela.
Poradní kabinet
Vstup do jejího bytu vedl ze dvora budovy. Za předpokojem se objevil salon zdobený štukovanými sloupy se čtyřmi bustami: Jupiter, Saturn, Mars a Merkur. Salon byl zdoben velkým množstvím rytin a obrazů.
Právě v tomto salonu klienti čekali, až na ně přijde řada, aby byli podle prezenčního pořádku uvedeni do ložnice věštkyně.
Z vedlejší místnosti, která byla od salonu oddělena průhledným zrcadlem [= viz. zrcadla ve vyšetřujících místnostech na policii: z jedné strany zrcadlo, z druhé pouhé sklo], sledovala a poslouchala klábosení klientů důvěrnice slečny Lenormandové a pak jí donesla veškeré detaily, které mohly napomoct při věšteckém talentu.
Tento salon, kde vládl umělecký nepořádek s porcelánovými vázami nesmírné ceny vedle znamenitých bibelotů darovaných bohatými zákazníky, viděl střídavě za sebou procházet politiky, bankéře, vévodkyně, ženy velkého světa i polosvěta, módní herečky ... všechny, kteří byli schopni velmi draze zaplatit za Sybiliina slova.
Věštírna celé Paříže
Pracovala za různé honoráře věštíc osud i obyčejným sluhům, panošům, pokojským, oblékačkám nebo švadlenkám, kteří platili jen dvacet sou [= fr. krejcar] za její věštby, ale opatřovali jí výměnou za tuto velkou čest neocenitelné důvěrné informace o mocných tohoto světa v jejichž službách se nacházeli.
Seděla ve velikém křesle za kulatým stolkem vybaveným karetní sadou a tarotem, ruce pokryté prsteny, na hlavě turban v orientálním stylu, a dělala výklady celé Paříži tehdejší doby.
Jeden věrohodný svědek, akademik Etienne de Jouy, nám přináší v jednom barvitém popisu ceremoniál návštěv v kabinetu v ulici Tournon:
„Dvacet ekvipáží, jedna skvostnější než druhá, stálo v ulici dělajíc jí renomé. Byli jsme přijati lokajem. Díky tomu, že zde bylo mnoho lidí, bylo obvyklé, že k seanci se člověk dostal až při druhé nebo třetí návštěvě. Během této doby měla slečna Lenormandová čas získat některé informace ... a zlé jazyky šuškají, že její „policie“ byla na stejné úrovni, jako policie pana Fouchého!“
Isidore-Joséphin de la Porte, autor kuriozních "Mémoires d'un valet de chambre fripon" (Pamětí pážete šejdířovy ložnice - pozn.překl.), vydaných tajně v Holandsku kolem roku 1810, zde přiznává, že byl kdysi ve službách Josefíny de Beauharnais a slečny Lenormandové, placen z jejich dvou měšců a vyprávěl jedné činy a skutky vypozorované v okolí té druhé. A líčí v detailech hádky, incidenty nebo drby, nečekaně nastávající a zaslechnuté v zákulisích svých paní.
Špionážní síť
Vypráví nám také o milencích velké slečny L., o jejích privilegovaných vztazích s Fouchém a Taleyrandem, kterým dávala slečna „hlášky“. Odkrývá nám její prohnaný informační systém, který spřádala napříč hlavním městem - opravdová špionážní síť: domovníci, sluhové, tanečnice, lokajové, kurtizány, kočí a grizetky, šikovně najmutí. Ti všichni jí ze dne na den přinášeli důvěrná hlášení, aby podpořili a posílili její věštby.
Slečna Lenormandová byla zajisté, společně s Fouchém, nejlépe informovanou osobou v celé Paříži.
Jedno policejní hlášení (s datem 6 vandémiéru roku XIII.) nám říká že: „Slečna Lenormandová, řečená sestřenka Charlotty Cordayové, bydlící v ulici Tournon, spravující kancelář veřejného písaře, aby zakryla svoji činnost, vykonává povolání kartářky. Prvotřídní pitomci [sic] se k ní jezdí radit vozem; obzvláště ženy se tam hrnou. Slyšel jsem stížnost na její šejdířství: Potvrzuje se, že manželka nejvyššího kapitána elitního četnictva zde byla během 18 měsíců obrána o více jak 4000 franků; tato žena nadělala tolik dluhů na účet svého manžela, který když se to dozvěděl, zemřel zármutkem během čtyř dnů. Stížnost byla předložena generálu Savarymu.“
V jejích pamětech, které čítají ne méně než 3 svazky, sama slečna Lenormandová přináší také několik pikantních anekdot na adresu velkých mužů, kteří tehdy terorizovali Francii a přicházeli, ponížení a třesoucí se, vyslechnout věštecké výroky, které jim jim „kapátkem ukapávala“ za svým kulatým stolkem.
O hrozném Robespierrovi např. řekla: „Viděla jsem z hodně blízka nepřístupného Maxmiliána a mohla jsem ho posoudit. Byl to bezcharakterní muž. Nadbytečně pověrčivý, pokládal se za seslaného z nebe, aby se podílel na celkové nápravě společnosti. Viděla jsem ho, když se se mnou radil, zavírat oči, aby se dotknul karet, stejně tak jsem viděla i jak se zachvěl při pohledu na pikovou devítku ... Otřásla jsem touto zrůdou, ale jen trochu, aby se nestalo, že se stanu jeho obětí.“
A vskutku, byla jím během několika dnů uvězněná. Podle jejích výpovědí předpověděla Maratovi, Robespierrovi a Saint-Justovi, že zemřou násilnou smrtí. Ale abé Migne, který se zdál být dobře informovaný, tvrdil, že všechna její vyprávění jsou jen fabulace, zapsané později pro potřeby jejího případu.
Ale dokázáno je, že ve svém kabinetu přijímala všechny velké revolucionáře a že Josefína a Napoleon se s ní radili vícekrát.
Joséphine de Beauharnais
Vévodkyně d’Abrantès to ve svých pamětech potvrzuje:
„Je známa Josefínina záliba nebo-li spíše nesmyslná vášeň pro kartářky. Napoleon se tím nejdříve bavil, pak si z toho dělal legraci a nakonec pochopil, že nic není tolik v protikladu s majestátem jako tyto nízkosti ducha a mínění bytostí tak nízkých a obyčejných, že se člověk červená, když je má přijmout ve svém salonu, i kdyby tam nedělali nic jiného než svoje povolání. Ale Josefína, zplna slibující, že už slečnu Lenormandovou nikdy nepřijme, ji stejně u sebe tajně přijímala a zasypávala ji dárky.“
Věštkyně v soukromí potvrzovala, že si Napoleon vůbec nedělal legraci z věšteckého umění. Provozoval sám saloní astrologii.
Věštkyně pokračovala: „V předvečer bitvy se snažil odhalit pohyb planet na nebi; měl v úmyslu tam přečíst vyústění bitev.“
V jednom dopise Las Cases potvrzuje, že Napoleon vzdal opožděný hold prozíravosti věštkyně, když se mu svěřil: „Vykreslila mi obrázek tohoto ostrova z táflování jednoho bytu, který ještě musí existovat v Paříži, v ulici Tournon; popsala mi Longwood a ukázala mi Hudson Lowe ... Tohle vše jsem věděl, když jsem byl ještě na vrcholu moci, ale nepřikládal jsem tomu žádnou váhu.“
Spoluvina Fouchého a slečny Lenormandové
Fouché pochopil velmi brzy význam toho, co může vytěžit z důvěrných vztahů, které udržoval se slečnou Lenormandovou. Podporoval její neustálé vydírání, díky kterému se dozvěděl mnohem více tajemstvíček na své podřízené, než z hlášení svých špehů.
Některé dokumenty dokazují, že věštkyně a ministr byli očividně tajnými komplici, když ze „zákulisí“ osnovali mnohé malé intriky.
Znajíc vliv věštkyně na Josefínu, Fouché Lenormandové diktoval mnohá tzv. tajemství, která pak císařovna šeptala do ucha svému manželovi!
Slečna Lenormandová se tím nikdy nechlubila ve svých početných dílech, která napsala. Ani ve svých slavných "Mémoires historiques et secrets de impératrice Joséphine" (Historických a tajných pamětech císařovny Josefíny - poz. překl.), vydaných roku 1827, v kterých nám odhaluje tajemství císařovy a císařovniny pravé ruky, vůbec nemluví o svých důvěrných vztazích s policejním ministrem.
Proces a vězení
I přes všechny své vysoké ochranitele mnohokrát poznala co je vězení. Nejdříve za Robespierra, potom koncem roku 1803, když byla obviněna, že předpověděla spiknutí.
Z vězení Madelonnettes, kde byla vězněna, poslala policejnímu prefektovi, prvního dne roku 1804, malé čtyřverší, v kterém věštila a v jehož důsledku byla okamžitě propuštěna:
„Kdyby Prefekt chtěl v této chvíli,
začít tento rok dobrým skutkem,
... a dát mi výpověď z mého nynějšího bytu ...
Předpovídám mu šťastný osud!“
Roku 1809, několik dní před rozdělením císařských manželů, se slečna Lenormandová setkala tajně s Josefínou, i přes zákaz císaře, který se obával vlivu jasnozřivé Lenormandové. Nechal ji zadržet a uvěznit a vydal příkaz, že smí být propuštěna až po rozvodu. Vyprávění z této vazby zůstalo v análech.
„11.prosince 1809, komisař, doprovázený čtyřmi policejními agenty, prohledal ulici Tournon: odnesl karty, taroty, prsteny, krabice, složky a záznamy klientů.
Po příjezdu na policejní prefekturu, sám prefekt vyslýchal podezřelou:
- Slečno, vy, která se holedbáte předvídáním budoucnosti, jste mohla předvídat to, co se vám dnes ráno stane!
- Věděla jsem to, pane Prefekte. Můj horoskop se nachází v jedné z složek, kterých jste se zmocnili u mě doma. Můžete se o tom přesvědčit.
Prefekt nechal najít zmiňované desky, rozlomil pečeť a četl horoskop: zadržení bylo efektivně zapsáno, bez jakékoliv dvojznačnosti.“
Je pravdou, že tato verze uváděná slečnou Lenormandovou v jejích pamětech více jak patnáct let po události, nebyla potvrzena žádným svědkem.
období 100 Dní a Restaurace
Za „Sta dní“ a „Restaurace“ byl úspěch věštkyně nesporný. Návrat emigrantů ještě rozvinul její klientelu. Stará královská šlechta, která vyvázla z krachu, přiběhla do ulice Tournon, kde vystřídala císařskou honoraci.
Talleyrand a Fouché, kteří ještě jednou obrátili své kabáty, čerpali z jejích složek mnohá tajemství, která jim posléze pomáhala vládnout.
S Restaurací věštkyně rozšířila svoji říši, projela celou Evropou, tu a tam ne beze sporů se spravedlností.
Roku 1818 byla zadržena v Belgii kvůli obvinění z šejdířství. Dostala se z toho se ctí, se skromnou pokutou 15ti franků za provádění povolání věštectví, a její pověst zůstala nedotknuta. Roku 1821, v Louvain, ji zadrželi znovu, za vlastnictví kouzelné lupy, šípu „Abacts“ a jiných čarodějnických talismanů.
Obvinění, mimo jiné, upřesňovalo, že „řečená slečna měla přízračné rozhovory s duchem jménem Ariel!“
Soud odsoudil obžalovanou k jednomu roku vězení, drsný rozsudek byl naštěstí odvolán zásahem Nejvyššího soudu z Bruselu.
Největší věštkyně všech dob
Znovu se tedy pustila do svých aktivit se stejným úspěchem ve všech městech, v kterých své umění prováděla. Byla zdravena jako největší „věštkyně“ všech dob. Objevila se ve Vídni, Ženevě, Petěrburku a Benátkách. Slečna Lenormandová, velmi si jistá sama sebou, si předpověděla, že bude žít 124 let a že zemře požehnaného roku 1896, ve věku 124 let. Ale nebe nevzalo v úvahu tuto předpověď.
Zesnula zcela jednoduše roku 1843, ve věku 71 let, oddaná zbožnému životu, zřekla se všech svých magických praktik a uznala bláhovost své práce.
Nechala za sebou rozsáhlé dílo.
Jeden synovec, důstojník Africké armády, zdědil všechen její majetek, čítající celkem skoro milion franků.
